THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Protože chceme ukázat i tady v Plzni jací jsme světoví, opajcli jsme Žižkovskou noc. 15 scén, 80 interpretů z domácí i přespolní scény. No tak jo, Žižkovská noc měla přes 500 interpretů a 60 scén, ale tady jsme v Plzni a ne v Prahé. Kluby jsou rozesety po celém městě, takže v mnoha ohledech je trochu těžší se i přepravovat z jednoho místa na druhé. Mířím do klubu Papírna. Jsou tu hnedka dvě scény a minimálně pár kapel, co vidět chci. Místo super, zvuk většinou méně. Ale uvidíme.
Američan SAM HUMANS je solitér za bicíma, co současně zpívá, občas hraje na kytaru, do toho si pouští smyčky a bubnuje. Výsledek zní jako plnohodnotná indie rocková kapela, ze které jistý výrazový minimalismus ucítíte jen občas. Za mě výborné intro do večera.
V horním patře Papírny je postavena velká scéna a na ní jen jeden člověk. Před ním však plno. Písničkář Xavier Baumaxa má pod sebou bohatou směs, složenou ze šedivějících čtyřicátníků i teens, ale můj šálek kávy to není.
Jdu se poprvé podívat na kapelu, která mě už téměř před dvěma roky zaujala klipem k singlu „28“ a pak postupně získávala body dalším materiálem, který vypouštěla do světa. Bohužel jsem ještě neměl tu čest živě. Jihlavští náladotvůrci KANNOUT na svém materiálu zajímavě spájejí post-rock, řvaný dívčí vokál, šikovného basáka, který se nebojí kombinovat techniky, a kytaristu s trikem Obscene Extreme, který dokáže tapovat a pidlikat s velkou dávkou něhy.
Koncert bohužel zklamání. Živě žádná energie, set je podivně introvertně zatažený a já vlastně často zavírám oči, protože mě hudba baví, ale při pohledu na kapelu se cítím nesvůj. Pokud zpěvačka Gábina sama o sobě působí jako socha, představující stud, a pokud mluví mezi skladbami, zní to, jako by tomu sama nevěřila. Živě zklamání, ale rozhodně si to poslechněte z desky. Co potěšilo, byl na Papírnu velice slušný zvuk.
Následují pidlikáři z ČERVEN. Perský koberec uprostřed sálu znamená jediné, koncert se už tradičně na pódiu hrát nebude. Kytara a bicíčka, za nástrojema přísně znějící dvojka Drbohlav-Ryska. Jejich technicky orientované matematické pidliky-rockové rozjímaní sice tak přísné není, zvuk je na rozdíl od jejich minulých koncertů, se kterými jsem měl tu čest, plnější a kluci jsou sehranější, epičtější.
Jestliže ČERVEN zvládli udělat bordel ve dvou, Nizozemci GOLD k tomu potřebují hned šestičlenný ansámbl se třemi kytarami. Zpěvačka Milena s nepřístupným výrazem a nihilistickými pohyby působí jakoby si odskočila z pařížské intelektuálně-umělecké vinárny. Takový ten typ holky, co si na baru objedná absinth servírovaný v dámském střevíci ozdobeném třešní. Z každého jejího gesta však srší sebevědomí a charisma.
Když se do toho všichni tři kytaristé opřou, začíná se projevovat neduh klubu. Ze scény se řítí slitá masa, která není zcela čitelná, a to je škoda. Hypnotická postpunková temnota, kterou tahle banda produkuje, by si zasloužila rozhodně lepší zvukové opracování. Takhle tomu není moc rozumět a jediné, co tak mohu obdivovat, je nasazení kytaristů a ladné pohyby Mileny Evy, která působí jako bytost z jiného světa.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.